V Hamburku nejezdí tramvaje. Kdysi tam byly, pak je zrušili a nahradili autobusy a nyní se znovu diskutuje o tom, že by se tramvaje na některých linkách znovu zavedly. Je to obdobné jako u nás: diskutuje se dlouho.
Autobusy mají stále více prostoru pro invalidy a kočárky na úkor sedadel. Jezdí pravidelně a často. Řidiči jezdí dosti často s cukatúrou, jak by řekl pan Werich. Když ve voze stojíte, často to s vámi cloumá. Zejména při brzdění na červenou nebo na zastávce. Hamburští řidiči jsou většinou imigranti z různých států světa. Nejčastěji Turci, Afgánci nebo černoši ze všech koutů Afriky. I mezi cestujícími jsou Afričané a to ve velkém množství. Je s podivem, že jsou nejupravenější a je vidět, že patří k bohatší střední vrstvě. Pokud se týká cukajících řidičů, jejich bezohledný způsob jízdy by se dal (v Hamburku) vysvětlit původem z méně civilizovaných zemí, ale to je neomlouvá. Bohužel mnozí pražští řidiči jezdí stejně. Sedí ve svých kabinách pohodlně a neberou ohled na cestující. Zejména když jedou do kopce například tramvaje v Ječné ulici; jejich časté střídání brzdění a akcelerace s cestujícími mocně cloumá. Ono do kopce ani nemusí brzdit, stačí, když sundají nohu z akcelerátoru a gravitace udělá své.
V Hamburku jezdí stále více hybridních autobusů VOLVO. Do zastávky a z ní vyjíždějí tiše pouze na elektřinu, což těší zejména obyvatele domů poblíž zastávky, teprve při větších rychlostech mezi zastávkami se pohon přesune na dieselový motor. U nás zatím nemáme srovnání, v Praze jsem hybridní autobus viděl před časem na lince do nemocnice pod Petřínem. Pak se to zrušilo kvůli nějakým potížím.
Nástupiště a schody do metra jsou v Hamburku dobře osvětlené. Projektanti si uvědomili, že vstup na schody do metra musí být zvlášť silně osvětlený, protože lidé přicházejí z denního světla a chvíli trvá, než se oči akomodují na šero. V Praze je osvětlení metra kapitolou samou pro sebe. Při vstupu na schody, vedoucí dolů, je velice málo světla, takže je problém vidět první část schodiště. V Hamburku je první a poslední schod každé části schodiště označený širokou bílou čárou přes celou šířku schodiště, kdežto v Praze jsou jen na okrajích krátké žluté čáry vesměs silně sešlapané až do neviditelna. Zatím co nástupiště metra jsou v Hamburku rovnoměrně a dostatečně osvětlena, v Praze se elektřinou plýtvá. Stanice metra Roztyly nebo Chodov jsou toho názorným příkladem. Zářivek je (zbytečně) mnoho desítek, přičemž jsou ještě překryté krytem ze slabě průsvitného plastu a nemají reflektor čili odraznou plochu nad sebou. Co udělá reflektor se může každý přesvědčit sám. Stačí vyndat žárovku z reflektoru auta a porovnat, kolik toho vidíme s vyndanou žárovkou a kolik s toutéž, zasazenou do reflektoru. Přitom v metru stačí odstranit nesmyslné kryty ze zářivek a nad ně umístit reflektory z vysoce leštěného hliníku. A hned by stačila třetina počtu současných zářivek a ještě by tam bylo více světla než dnes. Plýtvání elektřinou si pražský DP dá zaplatit od cestujících, tak co by se snažil. Ale to jsem odbočil.
Při výluce nějaké linky metra je i v Hamburku nasazena náhradní autobusová doprava. V takovém případě se směr k autobusům označuje výraznými a velkými žlutými šipkami tak často, abyste od jedné šipky už viděli další. Když jsem před časem vystupoval z vlaku mimořádně v Holešovicích, čekal jsem chvíli s jinými lidmi na zastávce tramvaje než jsme si všimli malého papírku, nalepeného na sloupu zastávky, kde se psalo, že kvůli výluce tramvají jedou náhradní autobusy. Ale kde je jich zastávka nebo nástupiště, jsem se nedozvěděl. Jako člověk, který nástupiště autobusů v Holešovicích nezná a není ho ani vidět od zastávky tramvaje, jsem se musel zeptat kolemjdoucích …
Zvláštní kapitolu představují revizoři. V Hamburku do vlaku metra nastoupí do každých dveří dva. Jeden se vydá kontrolovat doleva, druhý doprava a tak stihnou obejít všechny cestující dřív, než vlak dojede do nejbližší stanice. Cestujícího, který jízdenku nemá, vysadí bez pardonu a pak s ním sepíší protokol na nástupišti. Kromě toho se kontroluje tak, že nad schody z nástupiště stojí vedle sebe deset revizorů, mezi kterými neprojde ani myš. Stalo se mi, že když jsem byl v půli schodiště a uviděl těch deset revizorů, zastavil jsem se a začal po kapsách hledat jízdenku. Okamžitě sešel ke mně jeden z revizorů, zřejmě z obavy, abych se neotočil a nevrátil na nástupiště.
V Praze jsem jednou na stanici metra Chodov uviděl stejnou hradbu deseti revizorů. Z nástupiště vycházeli nahoru cestující a mezi nimi tři mládenci, kteří, když v půlce schodiště uviděli revizory, se bleskově otočili a běželi zpátky na nástupiště. Když jsem jednoho z revizorů na to upozornil, řekl mi „Přece za nimi nepoběžím!“. Inu, není nad českým systémem kontroly. Nejen v metru.